Vlastní tvorba a cizí vlivy

Titulní strana

Mé první obrazy byly jistě ovlivněny četbou fantaskní literatury (A.E.Poe, Sádek Hedájat) a obrazy surrealistů, (zvláště Maxe Ernsta, Paula Delvaux, Giorgia de Chirico), jejichž reprodukce se začaly občas objevovat v některých magazínech. Také je možné, že mé práce inklinovaly směrem k českému poetismu (Jan Zrzavý, Adolf Hoffmeistr).

Vliv škol pominu. Jejich účinek byl především v pracovním nasazení a samozřejmě v kolegialitě, přátelství i v dravé soutěživosti se spolužáky.

Moderní umění (z počátku dvacátého století) mohla u nás naše generace lépe poznat až v druhé polovině šedesátých let, kdy se Praha stala hostitelem uměleckých výstav klasiků moderního umění i světové avantgardy.

Když nastal v druhé polovině šedesátých let odliv vysoké vlny abstraktního umění a do galerií vtrhl svět reklam na konzervy či automobily nebo výstřižky z denního tisku či ručně malované fotografie a zvětšené kopie kreslených komicsů, byla to vlastně sklizeň setby dadaistů. Pop-art Andy Warhola, Roya Lichtensteina či Roberta Rauschenberga - to bylo vlastně využití dadaistického nápadu instalovat všední předměty do nečekaných souvislostí. Koláže, blamáže a asambláže - to byl také název jedné z mých tehdejších výstav.

Ale brzy jsem byl zaujat vizuální atraktivitou op-artu, toho cirkusu pro oči, a optických účinků kresby jsem začal využívat ve svých obrazech.

Postupně se ovšem toto op-artové opojení začalo na mých obrazech měnit v jakousi secesní dekorativnost a to mě roztrpčilo a tuto tendenci jsem opustil.

V té době u nás proběhly skvělé výstavy francouzských dadaistů, amerických pop-artistů, španělských abstraktních expresionistů i vynikající výstava monochromních a akčních obrazů Yvese Kleina, zachycujících stopy ohně, deště a ženských těl. Byla to také doba, kdy jsme mohli poprvé na vlastní oči spatřit v Praze poválečná díla jednoho z největších světových klasiků - Pabla Picassa.


...A ve světě zatím předváděl svá veřejná malířská vystoupení Georges Mathieu, (jehož vlivu jsem na čas podlehl, a který nepochybně podlehl zase vlivu Jacka Pollocka)

Barevně noblesní abstraktní obrazy, které po sobě zanechal Nicolaes de Stael, razantní čerň dynamických abstrakcí Pierra Soulage, ušlechtile tiché a vyvážené kubistické konstrukce Bena Nicholsona - a hlavně objevný a neustále tvůrčí kubismus Pabla Picassa a poetické hledání Georgese Braqua byly pro mne silným odkazem, který jsem nemohl nepřijmout.

Alexander Calder začal tehdy do prostoru rozvěšovat své pohyblivé "mobily", Lygie Clarková dělala pokusy s "tělovým kinetismem", přestupujíc tak od kinetických obrazů a struktur (vycházejících z kinetismu Victora Vasarelyho) k umění výtvarné akce, která se přerodila až k happeningům, což byla v podstatě jakási nahodile organizovaná veřejná vystoupení, usilující o aktivní spoluúčast diváka.

Pak se všechno v naší zemi naráz změnilo, hranice byly opět zataraseny, a to nejen ty fyzické. Světové umění už zase žilo jinde a z našich lidí je směli spatřit jen ti politicky vyvolení. Česká umělecká avantgarda byla potlačena nebo zkrocena. Svou tvorbu směli na veřejných výstavách předvádět jen ti co byli oficielně povoleni...

Tehdy jsem se začal živit kreslením humoru a veselých ilustrací pro děti, protože jsem byl přesvědčen, že pokud člověk neztratí smysl pro legraci, je schopen přežít. Nechtěl jsem ale pustit štětec z ruky a tak jsem se občas pokoušel uklidnit malováním krajin a stromů, které dokázaly vzdorovat politickým změnám.


Posláním umění je přenos emocí. Umění, které nemá své příjemce, jako by nevzniklo.

Těžko lze jednoznačně určit předěl mezi klasickým a moderním výtvarným uměním, neboť tato hranice je pohyblivá. Moderna se stává klasikou a formy klasického umění pronikají do tvorby moderních umělců. Osobně se domnívám, že rozhodující impuls dostalo výtvarné umění po vynálezu fotografie, která převzala od malířů povinnost věrně zachycovat viděnou skutečnost.

Moderní umělecká tvorba se po happeningu z konce let šedesátých vypravila v sedmdesátých a osmdesátých letech na cestu instalací, konceptuální tvorby, performancí, body-artu či krajinných výtvarných akcí. Výtvarné umění se měnilo v umění animátorské, organizační a někdy dokonce pouze reklamní.

Doba, v níž u nás už směly vznikat instalace, performance, body-art, stejně tak, jako konceptuální tvorba či krajinné výtvarné akce, mě zastihla ve věku, kdy člověku už začíná záležet na tom, aby po něm na světě něco materiálního zbylo.

Pokud někdo vykouzlí sebekrásnější obrazy jen ve svých představách, nebo je dokonce nakreslí, ale jen do vzduchu nebo na vodu, uplynou a zmizí, jakoby nikdy nebyly. Zmizí, jako mizí sen, který se vám v noci zdál.

Instalace, manipulace, performance, demonstrace, body-art, ale i klasický happening, land-art a jiné scénické akce či vystoupení jsou uměním okamžiku. Okamžik zmizí a mizí s ním definitivně atmosféra, kterou umělec svým dílem vytvořil. Konceptuální tvorba zrušila tradiční materiální charakter výtvarných umění a vytvořila t.zv. umění v hlavě. Po produkci po ní zbývá už jen vyprávění zasvěcených účastníků a možná několik dokumentárních fotografií.

Ale vše plyne a rodí se transavantgarda jedenadvacátého století. Výtvarné umění téměř vždy pracovalo s materiální podstatou. Vždyť právě ušlechtilá hmota, zpracovaná umělcem, dává výtvarnému dílu vklad citové důvěrnosti. Lze tedy předpokládat, že se umělci zase k tvárnému materiálu vrátí, neboť již dospíváme k okamžiku, kdy pokusy o revoluci proměnily soudobé výtvarné umění ve scénické, režijní, nebo dokonce herecké akce. Výtvarné umění tak zbytečně ztrácí svou osobitost a sílu a schopnost zastavit čas, jež je pro výtvarné umění typická.

Tato diskontinuita ve směřování moderního umění sice přežila dvě desetiletí, ale citliví umělci se již opět začínají vracet k dřevu, kamenům, plátnům a barvám, ve snaze vytvořit díla, která přetrvají okamžiky svého vzniku možná o léta, možná o staletí.

Fotodokumentaci všech svých happeningů land-artů a konceptuálních akcí jsem uložil na dno skříně a začínám vnímat nový umělecký směr pro jedenadvacáté století, kterému jsem dal prozatímní název - moderní eklektismus.

Tradiční i netradiční výrazové možnosti malířství jsou zmapovány a moderní eklektici je mohou právem považovat za své pracovní nástroje. Návraty k expresionistům, kubistům i naivistům, výlety do dob dávno minulých, nebo k avantgardě z konce dvacátého století, to vše je startovní materiál umělců na počátku třetího tisíciletí.

Filozofie eklektismu není nová. Vychází z myšlenek starořecké filozofie 2. století a z filozofických škol starého Říma (Cicero). Objevuje se znovu ve století devatenáctém (Victor Cousin).

Moderní eklektismus v umění usiluje o využití zisků a poučení ze všech uměleckých směrů a škol a všech historických období a umožňuje umělci vybrat si pro každé své dílo tvárné prostředky, které jsou pro ně nejlepší.


Je možné očekávat, že moderní výtvarné umění právě zásluhou moderních eklektiků opět pronikne do domácností, paláců i galerií moderního umění. Věřím, že tento nový umělecký směr zrodí díla, která vstoupí do našeho života jako oheň, který hřeje a svítí na cestu, jako přítel, s nímž je možné bujně se veselit nebo potichu rozprávět, i jako milenka, která uchvacuje, i když jen nehybně sedí v křesle a oblažuje nás svým tajemným úsměvem.

Nejde tedy o nostalgické návraty nebo trpné kopírování Mistrů. Nejde ani o zbabělý tradicionalismus nebo nedostatek invence. Jde o svobodu, s níž můžeme létat na křídlech, jejichž konstrukci začali vymýšlet již ti, co tvořili svá umělecká díla dávno před námi a jejichž odkaz můžeme považovat za své dědictví.

Možná, že na nás budou pokřikovat, že jsme zaspali dobu. Ale ne, přátelé, odpovíme, vy jste zaspali dobu! Tato doba chce něco nového. Co nového může přinést moderní umění? Revoluci? Ale kdež! Ta už tu mnohokrát byla. Co tedy? Uměleckou kontrarevoluci! Myslíte, že nás ukamenují?

Děvče v klobouku (olej na plátně /2007)

Karel Benetka