Zánik civilizace na planetě Zeta

Šedivá vesmírná lodˇ z planety Zeta 185 plula rychlostí blízkou rychlosti světla nekonečným vesmírným prostorem.

"To jsem zvědav, kdo nás přijme," řekl Dronte Centimo, ale z jeho hlasu bylo poznat, že má trochu strach. Když se vypravovala tato expedice na třetí planetu vzdálené sluneční soustavy, měli vědci téměř dokonale zmapován povrch této planety i většinu forem tamějšího života. Umožnila to dokonalá soustava citlivých gravitorů, zachycujících a analyzujících sebemenší tvary a pohyby hmotných částic ze vzdálenosti stovek světelných let. Nejdůležitější informace ovšem získali z héliových zpráv od minulé vědecké výpravy, která se ovšem po několika desetiletích úspěšné výzkumné práce na planetě Zemi přestala ozývat...

Na ostrov Mauritius přistálo UFO. Nikdo z lidí si toho vlastně ani nevšiml, přestože světelný chvost, vytvořený laserovým pohonem mezihvězdné rakety byl při brzdném manévru vidět na vzdálenost tisíce kilometrů. Přistávací manévr se povedl, ale raketa přitom spotřebovala všechny zásoby energie, takže možnost návratu na rodnou planetu nepřicházela v úvahu. (Později se raketa rozpadla, neboť byla zhotovena z ekologicky likvidovatelných materiálů). Protože astronauti přistáli na ostrově Mauritius, nazvali lidskou řečí svůj rod odborným termínem Dronte Mauritius, čili Blboun Nejapný.

Velitel posádky, Dronte Primo, vydal příslušné příkazy a znovu připomněl všem astronautům mírové poslání této vesmírné mise. Pak se všichni rozběhli po krajině, a každý z nich začal okamžitě plnit přidělené výzkumné úkoly. Hlavním vědeckým zadáním a posláním této výpravy byl především zevrubný průzkum složení zemského povrchu, rostlin a vodních toků. Tyto zajímavé vědecké úkoly přiměly všechny dronty trpělivě procházet celým ostrovem a pečlivě zkoumat každý kamínek, každou rostlinku, každičkého broučka.

Podrobný průzkum pokračoval několik desetiletí. Posádka Drontů se zabydlela mezi poživatelnými rostlinami a postupně osídlila celý ostrov. Až v sedmnácté drontí generaci se přihodila ta fatální událost.

Dronte Quarto právě podrobně prozkoumával svým citlivým zobákem drobnou pozemskou jedlou rostlinu se sytě zelenými dužnatými listy, když tu se k němu z veliké dálky obrovskou rychlostí přihnal jakýsi podivný pozemšťan. Byl poměrně malé postavy, bezkřídlý, čtyřnohý, prostě nějaký podivný pozemšťan. Dronte Quarto se několikrát obřadně uklonil, jak bylo na jeho rodné planetě zvykem a vyslovil obvyklou pozdravnou formuli. Dronte Septimo, který právě zkoumal malý hnědý kopeček na kameni, se k nim kolébavě přiblížil. Přikolébali se i Dronte Ventuno a Dronte Sette se svými lokjanovými fotoaparáty, umístěnými za oční čočkou, a paměťovými integrátory, instalovanými pod kůží na hlavě, v hrbolku lebeční kosti. Ten bystrý pozemšťan na ně chvíli divoce štěkal, vrčel a cenil zuby, ale pak opatrně přistoupil k nejbližšímu z nich a pozorně ho očichával. "Jsem Dronte Mauricijský, jinak též Blboun Nejapný. Přišli jsme s mírovými úmysly." Řekl důstojně Dronte Quarto, který se právem domníval, že očichávání je běžný pozemský přátelský seznamovací rituál a taky si k pozemšťanovi společensky přičichl. Nevonělo to vábně, ale jaký kraj, takový mrav, pomyslel si. Ale to už se odkudsi z dálky dlouhými kroky blížil jiný pozemšťan, trčící do výšky několika Blbounů...

Kapitán vědeckovýzkumného trojstěžníku dal příkaz svinout plachty a připravit loď na delší pobyt v úzké zátoce. Vědečtí pracovníci se rozběhli po ostrově a jali se připravovat vše pro civilizaci tohoto opuštěného konce světa.

Ostrov nebyl úplně opuštěný, jak se původně domnívali, nýbrž byl obydlen krotkými a neohrabanými okřídlenými tvory.

Po několika dnech byl Raphus cuculatus, jak vědečtí pracovníci Dronta pojmenovali, zcela prozkoumán a vědci se sesedli ke krátké konzultaci, která měla určit další osud těchto vyslanců z dalekého vesmíru. Závěr jednání byl prostý a stručný.

"Myslím, že jsou docela dobří," řekl profesor Bakeš.

"Ano, jsou dobří. Velmi dobří. Sníme je." A inženýr Kokeš si něžně pohladil svou řídkou bradku.

"Jistě, s tím souhlasím, ale trvám na tom, abychom se k nim chovali se vší ohleduplností."

A docent Mikeš už začal Dronty něžně lovit a ohleduplně jim uřezával jejich chytré hlavičky. Netrvalo dlouho a všichni Blbouni tu leželi v pěkně vyrovnané řadě: Dronte Primo, Dronte Secondo, Dronte Tercio, Dronte Quarto,Dronte Pentio, Dronte Sexto, Septimo, Centimo........... asi stovka Drontů.

Konečně na ostrov dorazil i profesor Jakeš, bez něhož žádná důležitá záležitost neměla tu potřebnou vědeckou úroveň.

"Dodo, pane profesore. Toto je dodo, neboli blboun nejapný," představil profesorovi Jakešovi doktor Prokeš už vykuchaného vyslance daleké civilizace.

Doktor Jakeš stručně pronesl kratičkou vědeckou úvahu, škrtl sirkou o podrážku své levé boty a zapálil hromádku suchého dříví pod grilem. Za chvíli už všichni jedli a připíjeli si dobrým portským, neboť portské, jak známo, je k pikantnímu masu blbounů nejvhodnější.

Když dojedli a odložili vidličky, zastyděli se a začali se předhánět v předvádění povinné lítosti.

"Jaká škoda! Jaké vraždy! Jaká neodpustitelná genocida! Vždyť byli tak bezúhonní! Vždyť byli tak milí! Vždyť byli tak báječní! Vždyť byli tak bezbranní..."

"Ano, byli. To byli," řekl za všechny pan profesor, "ale na druhé straně je nutno říci, že byli docela chutní. A taky to koneckonců byli přece jen obyčejní blbouni..."

(V dalekém vesmíru za Velkou Dračí mlhovinou na planetě Zeta dosud žije Dronte Mauricijský, jinak též zvaný Dodo, čili Blboun nejapný. Tato civilizace už před mnoha lety vyslala výpravu k planetě Zemi, aby se ji pokusila civilizovat. Nakonec však byli tito astronauti divokými kmeny pozemšťanů do jednoho vybiti a snědeni --- říká výňatek z posledního čísla britských Společenských novin)

Ano, je to tak. Teprve nedávno si totiž vědci všimli v historických zápiscích určitých zajímavých informací o Drontech Mauricijkých a srovnali je s novými poznatky z počátku jednadvacátého století. Informace totiž vypovídaly o pravděpodobném osídlení planety Zeta inteligentními tvory - Dronty, tedy těmi Blbouny, kteří byli již počátkem osmnáctého století na planetě Zemi brutálně vyhubeni. Vědci byli velice pohoršeni chováním tehdejších lidí vůči těmto vyslancům z dalekého vesmíru a projevili upřímnou lítost nad smutným osudem těch milých tvorů. Aby byl napraven tento neodpustitelný omyl, byla na počátku tohoto druhého pozemského tisíciletí vyslána ze Země na planetu Zeta 185 tajná expedice. Je to samozřejmě mírová expedice. Na palubě vesmírné rakety nejsou žádné zbraně. Všichni členové posádky jsou vyzbrojeni pouze vidličkami a neútočný reaktivní raketový motor lze po malé úpravě změnit ve veliký gril.

Úspěšné opuštění naší sluneční soustavy oslavili kosmonauti dobře vychlazeným francouzským šampaňským a v dobré pohodě a veselé zábavě ani nezaregistrovali, že pár světelných roků od Země se hvězdolet jen o kousek minul s raketou, vyslanou z planety Gama, malé oběžnice velké hvězdy na obvodu Galaxie. V raketě vyslané z planety Gama cestovala světelnou rychlostí výprava obřích obyvatelů této úrodné a kultivované planety. Bylo velké štěstí, že se nesrazili - zásluhou vyspělé navigační techniky rakety Gamalet, která provedla grandiózní úhybný manévr a opět bezchybně nasměrovala raketu Gamalet k modré planetě Zemi. Díky tomu, že na této raketě bylo vše řízeno zcela automaticky, mohli se obří cestující klidně oddávat hibernaci.

Byli to hodní obři. Dobří obři lidojední. Vše potřebné s sebou už měli. Dobře vyleštěné pánve i gigantický elektrický gril. Dokonce ani obří vidličky na raketě nechyběly. A rudého vína byly plné demižony!