Věra

Dnes ráno jsem si uvědomil, že mě Věra nemiluje. Už dlouho mě nemiluje. Vlastně mě snad vůbec nikdy nemilovala. Přestože jsem s ní denně spal, všiml jsem si až dnes, že z ní vyzařuje taková zvláštní strnulá netečnost. Jako by byla dřevěná.

Promítal jsem si v duchu celý ten čas, který jsem prožil po jejím boku.

První setkání.

Teprve teď jsem si uvědomil, že tehdy voněla čerstvým dřevem. Ano! Ona byla dřevěná!

Soustředil jsem se na tu jedinou myšlenku. Jaké zvláštní metafyzické napětí vyzařovalo z našeho vzájemného vztahu!

Znovu jsem na ni upřel pohled.

Ano, je ze dřeva; zdá se mi, že na ní docela zřetelně rozeznávám suky a prasklinky a jemnou ornamentální kresbu let. Dost možná, že i ona byla vyřezána z lipového špalíku. Je dokonce možné, že jsme byli oba vyrobeni u stejného řezbáře. Je to vlastně nanejvýš pravděpodobné. Vždyť patříme do stejného loutkového divadla.