Sluníčko sedmitečné

Byl konec léta a na Slunci se objevilo sedm teček. Sedm slunečních skvrn. O tuto událost se hned začali zajímat vědci i laici z celého světa. Lidé se na Slunce dívali skrz začouzená sklíčka a byli okouzlením a vzrušením celí bez sebe a nadšeně vykřikovali slůvka obdivu.

"To je ale nespravedlivé! To byl přece můj nápad!" volalo sluníčko sedmitečné, ale Slunce ho neslyšelo, protože bylo moc vysoko. A lidé? Ti se sluníčka sotva všimli. A když ho náhodou našli v trávě, pohrdavě prohodili: "Skvrny na krovkách? To jsme přece už viděli u Slunce - a ve velkém!"

Slunce ale nebylo vytrvalé. Brzy se vybouřilo, erupce se rozptýlily, skvrny zmizely. Lidé chodili s úsměškem po louce a pomlouvali: "Hle, beruška, takový malý brouček a jak si troufá! Stejně nemá žádný vlastní nápad. Skvrny na krovkách? To jsme přece už viděli u Slunce - a ve velkém. Teď už to dávno není moderní."

A tak si z toho vezměte ponaučení: Když jste jen malý brouček a sedíte nízko, nemá smysl se dovolávat na vyšších místech. Tam vás nikdo neuslyší. - A jestliže je na vás, malinkatého a bezbranného broučka někdy někdo nespravedlivý, nedivte se tomu. A nestěžujte si. Vždyť je to přece vaše chyba. Kdybyste patřili mezi velké hvězdy, tak se vám to nestane! Měli jste se prostě narodit o trochu výš.