Pozor zlý pes

Když se pan Šolc v sobotu ráno probudil, shodil ještě v polospánku jako obvykle budík z nočního stolku a začal nohama šmátrat po peřině, aby shodil i psa Reka, který mu každou noc spal u nohou. Teprve po několika neúspěšných pokusech se chodidla zabořila do měkkého psího tuku a panu Šolcovi se začalo zdát, že je Rek dnes nějak nezvykle těžký. Také dnes oddychoval mnohem hlasitěji než obvykle. Když pan Šolc otevřel pořádně oči, zjistil, že se jeho pes změnil přes noc v tlustého chlupatého chlápka, který chrápe v jeho posteli. No toto, to je přece hrozné, říkal si. To bude asi nějaké nedorozumění. Nejspíš se mnou ten chlapík přišel v noci z hospody a byl tak opilý, že si spletl byt i postel.

"No, tys musel asi včera taky vypadat!" řekl s porozuměním. "A co to máš na krku? Rekův obojek!" Chtěl na něj zavolat, ale z hrdla mu vyskočilo jenom podivné vyjeknutí nebo zakvičení, nebo spíš zaštěkání.

"To bude zase trapas," řekl si, protáhl se a hlasitě zívl. "To jsem asi včera pořádně vyváděl, když dnes nemůžu ani pořádně promluvit," pomyslel si. Pak se znova podíval vedle sebe na postel a přepadlo ho podivné tušení. Ten pes se mu dnes nějak nezdál. Připadal mu mnohem větší a tlustší než včera.: "Co když je tohleto tlusté sádlo vedle mne náš Rek proměněný v člověka?"

Blbost!" Řekl si. Ale pak se na něho zadíval o trochu pozorněji: "Propána! Vždyť on se mi snad podobá! No, to je nadělení! No, to je hrůza! Rek se snad skutečně proměnil v mého dvojníka!"

Celý znervóznělý z tohoto nenadálého objevu slézal pan Šolc opatrně s postele a dopadl na všechny čtyři. - "Ale kdo to je vlastně ten můj dvojník? Toho jsem si taky přivedl z hospody?" A pan Šolc zoufale vzdychl a chystal se dát věci do pořádku. Když ale chtěl zvednout se země budíka, tak si najednou uvědomil, že se s ním udála nějaká fatální změna, a že má místo rukou psí tlapy. No, toto! Tak takhle to tedy je! Ten vrchní ho přece varoval: "Václave, kontroluj se, nelej do sebe ten rum tak rychle. Budeš vožralej jak pes!" - A měl pravdu! Měl jsem ho poslechnout. A pan Šolc si dal hlavu mezi přední tlapky a tiše a smutně zakňučel: "Co budu dělat? Žena se co chvíli vrátí z lázní a nenajde mě tu... totiž najde - ale nejsem to já! Kdo to tedy vlastně je? Podobá se mi. Objektivně vzato, jsem to vlastně já. Jenže vedle mne včera usínal Rek. A Rek je tudíž..." Panu Šolcovi se to všechno zdálo být čím dál, tím nejasnější a zmatenější: "Ten chlap tady, to je asi skutečně náš Rek! To asi opravdu nejsem já! Ale to potom znamená, že já jsem teď vlastně svůj vlastní pes Rek!..." Už se mu to v hlavě nějak pletlo.

A pan Šolc zmateně přemítal dál: "Co se tady tedy proboha přihodilo? Buď se Rek změnil ve mne a já ve svého psa, nebo moje duše si po tom včerejším flámu spletla cestu a omylem si vlezla do psího kožichu, zatímco Rekova dušička, má-li ovšem nějakou, se uhnízdila v mé chlupaté hrudi..." Chvíli nad tím problémem přemýšlel, dumal a hloubal, ale pak jen nevrle zavrčel a šel si ohlodat pár hovězích kostí.

Vtom zarachotil v zámku klíč, dveře se otevřely a vešla paní Šolcová s velikým kufrem v ruce.

"Hano!" vykřikl pan Šolc a běžel ji uvítat. Snažil se ji obejmout pažemi a políbit ji na tvář.

"Fuj, Reku, nech toho!" odbyla ho mírně a šla do ložnice. Rek v kůži pana Šolce se zatím posadil na kraj postele a pak se spustil na všechny čtyři.

"Jen vytáhnu paty z domu, hned se ožereš jako zvíře!" postěžovala si odevzdaně.

Pan Šolc, tedy Rek se zatím nejistě postavil na zadní, opřel se jí rukama o ramena a olizoval jí nos.

"No tak, no tak, co to děláš, Václave! Vždyť já už se nezlobím," smála se vesele, objala ho a začala ho líbat. Pan Šolc byl konsternován: "Ten tlustý ošklivec líbá a svádí mou ženu! A ona se mu ani nebrání!" a zle na ně zaštěkal.

"Žárlí!" zasmála se zase paní Šolcová, "ten pes žárlí!" Pustila Reka a vrhla se k panu Šolcovi a začala ho objímat a líbat na čumák. Pan Šolc byl potěšen a začal spokojeně vrtět ocasem.

Přesto ho ale nakonec vyhnali z ložnice, aby se mohla paní Šolcová s panem Šolcem - tedy vlastně s Rekem jak se patří přivítat. Vždyť se neviděli tři neděle!

Pan Šolc si lehl uraženě na práh, a když bylo to vítání už příliš dlouhé a příliš bouřlivé, začal důrazně škrabat na dveře. Neotevřeli a vášnivě se vítali zas a zase a pan Šolc byl uražen, ponížen, potupen, pokořen, rozhořčen, rozzuřen a naštván, otevřel si tedy tlapkou venkovní dveře a odešel do hospody. Ani za sebou nezavřel.

Ti dva se tam možná vítají dodnes.

Až někdy potkáte na ulici uraženého, poníženého, a pokořeného toulavého psa, nebijte ho. Je to pan Šolc.