Mořská víla

Když se pták probudí, oblékne si křídla a letí. Jak závidím ptákům tuhle bezprostřední volnost pohybu! Již dva dny před svým odletem jsem pracně skládal do kufru všechny důležité předměty, které člověk nutně potřebuje na každou cestu do rekreační oblasti Středomoří. Mnoho věcí jsem s sebou tahal zbytečně. Jen jednu věc jsem zapomněl. Plavky. Zjistil jsem to až na pláži u moře. Ale byl už večer a všude zavřeno. Usadil jsem se tedy oblečen na molu a pozoroval jsem, jak vlny omývají nazelenalé kameny. Voda se blyštila jako tisíce zrcátek a na kamenech tajemně prosvítaly zlatožluté skvrny škeblí.

Škeble. V každé z nich je ukryto nějaké tajemství, ale jen z některé se vykutálí velká perla, která svým mdlým třpytem oslní zrak a rozbuší srdce lovců perel, číhajících na omamná dobrodružství.

Rychle se zešeřilo. Velká loď se třemi stěžni kotvila u mola. Na palubě, v lanoví i po stožárech - všude seděli námořníci nebo letní hosté, zpívalo se tam a hrálo, a když se večerní soumrak změnil v noc, rozžaly se na lodi stovky pestrých lamp, takže to vypadalo, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Ve chvíli, kdy k nebi vylétly stovky raket, které svítily tak, že bylo vidět jako ve dne, mihlo se vzduchem u boku lodi štíhlé dívčí tělo. Prolétlo vzduchem jako šíp, vystřelený ze zářícího pestrobarevného luku. V tom hluku a rámusu nebylo žblunknutí ani slyšet.

Po chvíli se v mé blízkosti ozvalo jemné zašplouchání a na molo se vytáhla krásná mořská víla. Chvíli se poněkud bezradně rozhlížela, ale pak přehodila své dlouhé světlé kadeře přes bílé rameno a sedla si vedla mne.

Byla cizinka, ale uměla dost obstojně česky.

"Ty neplavat? Voda fajn!"

"Teď, bohužel, nemohu. Nemám tu plavky. Musím počkat, až otevřou obchody," vysvětluji pomalu a trpělivě. Vážně kývla hlavou, ale asi mi moc nerozuměla. Usmála se na mne a nádherným obloukem skočila z mola zase zpátky do vln. Za chvíli už se světlé odlesky její kůže ztratily někde za zádí lodi.

Písečná pláž byla plná už brzo po ránu. Obchody se otevíraly až pozdě dopoledne, a tak mi nezbývalo, než se vypravit k vodě v obleku. Jak tak polehávám oblečen na lehátku u pláže a cítím se trochu ztracen a osamělý v té polonahé cizině, zjeví se najednou přede mnou má malá mořská víla. Je ještě krásnější, než včera. Vrchní díl plavek asi někde zapomněla.

"Ty, pojď do voda! Voda fajn!"

"Nemám u sebe plavky. Nemohu se tu přece koupat úplně nahý. Je tu plno lidí."

"Půjčím plavky!" řekla. Stáhla si spodní díl plavek a podávala mi je, zavěšený na ukazováčku. Byly mi malé. Když jsem si je zkoušel, zahlédla mé bílé slipy:

"Já mám jehla a nit," řekla zamyšleně. "Slipy pro plavky bude jít šít."

Když jinak nedala, natěsnali jsme se spolu do kabinky na pláži a ona pozorně jehlou a nití sešívala můj slipový rozparek.

"Já tě budeš ptát na jeden otázku, ano?" zašeptala. "Ten slipy umíš sundat, abych jim nepřišila tebe?"

Kabinka byla těsná. Tlačili jsme se na sebe tak silně, že každým okamžikem se stávala ještě těsnější. Ta těsnost byla nesmírná. Větší, než má nesmělost. Jehla zůstala zapíchnutá ve slipech, kabinka se zmenšovala a zmenšovala, až jsem to nakonec vzdal.

Když bylo šití u konce, oblékl jsem si upravené slipy a rychle jsem otevřel dveře kabiny. Zaslechl jsem tlumený úder. Stál tam nějaký český rekreant.

"Odbyl jste to nějak rychle," řekl zaraženě, vztyčil se a třel si čelo, na kterém se mu začala tvořit pěkná červená boule.

Já jsem od toho okamžiku neopouštěl svou Rusalku ani na krok. Nastěhovala se tajně i se svým kufříkem do mého jednolůžkového pokoje v hotelu a vyplňovala svou rozkošnou přítomností mé dny i noci. Byla velice mladá a její temperament byl nezkrotný. Noci s ní byly bouřlivé, dny vášnivé. I večery a rána naplňovala milostnými hrátkami. Byl jsem tak zaskočen tou nenadálou dávkou něžností, že mé tělo umdlévalo, zatímco duch ještě bloumal rajskými zahradami. Jestliže duch je pánem hmoty, byla má hmota už bez pána. Má malá mořská víla neměla ducha. Byla tudíž svobodná a její tělo se mohlo rozlétnout za novými rozkošemi.

Maně jsem si vzpomněl na příběh, který mi vyprávěl můj přítel Vacík, o jakési Němce, která při plnění manželských povinností vždy ležela tak moudře a nehybně, že jí ztuhly svaly i srdce a ona při tom zemřela. Její manžel ale nic nepoznal, protože byl zvyklý na její ztrnulost, a když bylo po všem, otočil se na druhý bok a usnul, aniž by co tušil.

Ano, ta žena byla jistě vzorem ctnosti. To ovšem nebyl případ mé mořské víly. Tu bych musel přivazovat na noc k posteli, aby se nevznesla a neuletěla. Byla tak nadšena možnostmi střemhlavého letu, milostnou závratí i tím, čemu jsem ji naučil, že vybíhala z pokoje i uprostřed noci, aby navštívila lůžko nějakého temperamentního zpustlého cizozemce. Prahla po poznání a v touze poznat všechny zvláštnosti lásky, s netrpělivou dychtivostí vášnivého filatelisty střídala barvy, velikosti i národnosti, aby se každému novému sběratelskému objevu důkladně podívala na zoubky.

Má mořská víla neměla ocas pokrytý lesklými šupinami, ale zato já začal pomýšlet na to, zda bych si snad sám neměl pořídit nějaké lesklé šupiny, protože mě ten prudký život už začínal zmáhat.

Jednoho rána jsme leželi spolu na pláži na dece. Měla zavřené oči a zdálo se, že spí. Šel jsem si tedy na chvíli zaplavat do mořských vln, abych ve slané vodě načerpal nových sil. Neuplaval jsem moc daleko, když jsem zahlédl u své mořské víly nějakého exota. Zasmála se na něj, jako by se už dávno znali a jen tak se zvedla a odcházela s ním z pláže. To mě pobouřilo. Nenechám ji přece ujít s nějakým cizincem! Proboha, jak se k němu vine!

Plaval jsem jako o závod, až mi voda odnesla mé improvizované sliplavky. Teď už mi bylo všechno jedno. Už jsem se nerozpakoval a vylezl jsem z vody tak, jak jsem byl, důstojně a hrdě, jako král. Co na tom, že si lidé kolem mohli myslet, že král je nahý. I nahý král je král!

Ale bylo už příliš pozdě. Má malá mořská víla odešla někam s cizím princem a už jsem ji nikdy nespatřil. Tušil jsem, že by bylo asi zbytečné ji hledat. Třeba se s ním prostě líp dorozuměla. Třeba znal její řeč. Mluvil jejím jazykem a ona tudíž nemusela nahrazovat ženskou mnohomluvnost milostnou aktivitou, chlácholil jsem se, ale dobře jsem věděl, že to asi nebyl ten důvod.

Stál jsem tu nahý na nóbl snobské pláži a cítil jsem se uražen, ponížen a opuštěn. I když... nevím, co jiného jsem mohl očekávat. Až do konce své třítýdenní dovolené jsem ji už ani jednou nespatřil. Možná, že se z ní stala mořská pěna...

Když jsem po roce znovu navštívil Středozemní moře, zastavil jsem se večer na tom molu, kde jsem poprvé spatřil svou malou mořskou vílu. Všechno bylo skoro přesně takové, jako tehdy. I ten trojstěžník s girlandami barevných světel. Ale mořská panna nikde. Zahleděl jsem se na tmavé středomořské nebe. Vtom jsem viděl padat hvězdu a honem jsem si něco přál. Nesplnilo se mi to. Asi jsem si to přál moc rychle.