Mechanický pes

Jsem milovníkem zvířat, zvláště opic, čtvernožců, ptáků, plazů, ryb, měkkýšů, korýšů, žížal a lidí. Všechna tato zvířata (kromě žížal a lidí) mou náklonnost opětují. Nejraději mám ale čtvernožce. Pořídil jsem si proto psa. Žádná čistokrevná rasa, jen takový Alík pro potěšení a psinu. Přivázal jsem ho na řemínek a vyšel jsem s ním do ulic, naplněn hrdou pýchou z vlastnictví takového krásného a ušlechtilého tvora.

Ale jak tak jdu, všiml jsem si, že se kolemjdoucí na mého psíka zle mračí a tu a tam některý z nich utrousí poznámku, určenou jakoby jinému kolemjdoucímu:

  "...helejte, pes, že ho sem vodí, zašpiní to ulice."
  "...kombajny, tanky a psi do města nepatří!"
  "...nebezpečný zvíře je to, paní! Tuhle jsem jednomu takovýmu šlápla na pazouru a on mě vám málem kous!"
  "...a co rámusu to nadělá! Takový štěkání dovede člověka úplně připravit o nervy!"
  "...a smrdí. To je jasný. Každý zvíře smrdí."
  "...měl by se za každé zvíře zavést mimořádný uliční poplatek. A hodně vysoký, aby si každý rozmyslel vodit po městě takové potvory!"

Alík se tvářil, jako že se ho tyhle řeči netýkají, ale taková segregace musí přece každého zamrzet. Poslal jsem ho proto k tetě na venkov.

Když si však někdo zvykne na věrného přítele a kamaráda, nemůže se bez něho snadno obejít. Ani pro mne to nebylo jednoduché. Byl jsem bez svého psa jako tělo bez duše.

Jak jsem tak chodil bezcílně ulicemi plnými aut, motocyklů, traktorů, mopedů a jiných motorových samohybů, napadla mě výborná myšlenka: Zhotovím si mechanického psa! Ten bude přece pro městské prostředí ideální: neštěká, nekouše a dokonce ani nožičku nezvedá.

Hned jsem se pustil do práce. Ze starého motocyklu jsem vymontoval motor, z odpadků, vyhozených na trávníky vedle městských paneláků jsem si přinesl spousty zajímavých součástem a materiálů. Vypiloval jsem složité převody pro pohon ocasu, nožiček, uší a všech ostatních pohyblivých částí. Z vyřazených tranzistorů jsem sestrojil jednoduché kybernetické zařízení s magnetickou pamětí pro plnoautomatický chod celého stroje. Místo chundelaté psí kůže jsem zhotovil svému novému příteli lesklý ocelový krunýř. Dotlačil jsem ho k benzínové pumpě, nastartoval a za chvíli se už motor rozeřval naplno. Vedl jsem ho na elektrickém kabelu a můj mechanický pes rázně pochodoval po chodníku, poslušen povelů z malého řídícího panelu, který jsem měl zavěšený na krku.

Ještě dlouho poté, co se rozplynul hustý dým z výfuku mého mechanického psa, si kolemjdoucí s nadšením vyprávěli o jeho vynikajících parametrech. Byl jsem na něho hrdý. Přece jen to byl výborný nápad, spolehnout se na techniku. Vždyť živá příroda už skutečně v žádném větším městě neobstojí.

Po této zkušenosti jsem se pustil do další práce. Zhotovil jsem mechanickou kočku. Má sice motor pouze z mopedu, ale i tak dosahuje slušných výkonů. Nedávno například narazila na velkou dogu a docela ji rozdupala, takže si majitel dogy mohl založit svého miláčka do alba. Jistěže jsem se majiteli omluvil. Musel ale uznat, že moje mechanická kočka sice nerozezná psa od myši nebo od člověka, ale má mimořádně malou spotřebu benzínu. Upozorňoval jsem ho na to, ale uznal to až na poslední chvíli. Kočka už se k němu blížila.

Nedávno jsem dokončil mechanického kanára. Nelétá. Na to je moc těžký. Zato pěkně vrčí a vyfukuje bělavý dým. A nepotřebuje klec!

Toho živého kanára jsem poslal na venkov k tetě. I s klecí, manželkou a dětmi. Nebudu je tu už potřebovat. Podařilo se mi totiž sehnat několik automobilových motorů, a tak si vyrobím celou mechanickou rodinu.