Marioneta

(úryvek z delší povídky z připravované knížky "Hry na monstra")

V úterý v pět ráno pro mě přijeli. Třemi auty. Tři šedozelené dodávky, z každé vyskočili tři chlapi v šedých kombinézách. Nebyli ozbrojení, ale jejich sebevědomé chování napovídalo, že jsou buď od policie, nebo je to nějaká dobře organizovaná polooficiální mafie.

Byl jsem naštěstí už oblečený, jinak by mě určitě vytáhli na ulici třeba v pyžamu. Ale byl jsem oblečený, ostatně, už jsem je tak trochu očekával. Dotlačili mě drsně do vozu a dva z mužů si sedli vedle mne, z každé strany jeden. Do obou zbylých dodávek pak naložili všechny krabice, kufry, a bedny, které našli v mém bytě. Vše proběhlo rychle, tiše a nenápadně.

Auta se tiše rozjela a ulice zase ztichla. Jistě se o hodinu později začala pomalu probouzet do všedního dne, jako obvykle. Byl jsem přesvědčen o tom, že nikdo nic ani nezpozoroval. Ostatně, i kdyby si toho někdo všiml, určitě by o tom nikde nemluvil. Mohlo by to být totiž nebezpečné. O některých věcech je lepší nevědět, protože nikdy nikdo nemůže stoprocentně říct, kdo všechno do toho může být zapleten.

Nevěděl jsem přesně, kam mě vezou. Třeba jen k nějakému běžnému preventivnímu výslechu. To se přece stává. Takový běžný rutinní výslech přežije obvykle skoro každý bez úhony. Možná s podlomenou psychikou, ale většinou bez závažnějších poranění. Proto jsem se ani moc nebál. Už delší dobu jsem tušil, že mě špehují. Asi to tušili i moji sousedé. Nikde se totiž nepootevřely dveře, nepoodhrnula záclona, nikdo špehýrkou nevyhlédl.

Bylo to od nich moudré. Věděli, že se teď v okolí mého bytu bude určitě jistou dobu vyskytovat větší množství fízlů, kteří budou mít za úkol zjistit, zda opravdu nikdo nic nezpozoroval. Taková věc se obvykle nepodaří úplně utajit. Někdy někdo neopatrně vyhlédne z okna, nebo se zrovna odněkud zrána vrací právě v tu dobu a už se na něho navěsí špiclové a končí to obyčejně taky zatčením, výslechy, možná i mučením a vězněním. Kdo totiž něco ví, ten pro ně může být nebezpečný. A právě teď jsem asi tím nebezpečným člověkem já. Jen nevím, proč odvážejí z mého bytu ta zavazadla. Vždyť v nich přece nemám žádné tajné dokumenty, žádné písemnosti, dopisy od lidí odjinud, ani letáky, ani žádné podobné nebezpečné věci. Jen loutky.

Ano, kufry jsou plné loutek, tašky plné provázků a nití, nic víc. Nebo snad oni vědí něco navíc? Něco co já nevím? Nevím. Opravdu nic nevím. Vědět něco může být přece někdy dost nebezpečné. Provázky, nitky, drátky, loutky, na co to můžou potřebovat? Ale raději se neptat. Třeba z toho nějak vyváznu.

Jsem loutkář. Ty nitky, drátky a provázky jsou určeny na zavěšování a vedení loutek. To přece nic neznamená. Ale kdo ví... Teď sedím v tom prvním ze tří aut mezi dvěma statnými chlapy a cítím se nejistě. Natáhl jsem krk abych maličkým okénkem vpředu korby zahlédl, kudy vlastně jedeme. Ale okénko bylo malé, a tak jsem zahlédl až horní okraj velkých ocelových dveří. Kolona tří aut zastavila, veřeje ocelových vrat budovy se bezhlučně rozestoupily a auta jedno po druhém vjela do labyrintu chodeb, z nichž některé se svažovaly do podzemních garáží a skladišť.

Vůz, v němž mě sem dopravili, mě vyklopil před uzoučkými železnými dveřmi nákladového výtahu s bílým nápisem na malé černé tabulce: SERVIS-TOTAL-BRAINCONTROL. Muži mě vtlačili do úzké kabinky a zvnějšku stiskli příslušné ovládací tlačítko. Byl jsem teď v kabině sám a jen malé zrcátko na stěně odráželo mou pobledlou tvář. Dosud jsem netušil, za co jsem vlastně zatčen a zda to je skutečně zatčení. Není to snad spíš únos kvůli výkupnému? Ale co by za mne mohli požadovat? A od koho?

Všude byly vyzývavě nainstalovány sledovací kamery. Nemuseli je sem věšet tak nápadně. Bylo mi přece jasné, že jsem sledován. A byl jsem na to už zvyklý, tak jsem se tvářil neutrálně. Jako obvykle. Tak je to nejbezpečnější.

Dveře výtahu se automaticky otevřely přímo do prostoru jakési kanceláře a s jemným cvaknutím se za mnou zase zavřely...

"Tak nám řekněte, pane, co to vlastně zhotovujete za loutky." Zeptal se takový vysoký černovlasý muž, který seděl za stolem v otáčivém křesle. Mně usadili na elegantní, ale vratké a vysoké trojnožce bez opěradla. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu.

"Tak Mluvte! A nesnažte se mlžit. Však my si to všechno ověříme!" dodal ten druhý, který neklidně přecházel z rohu do rohu místnosti za mými zády.

"Jak vlastně ty vaše loutky vypadají? Jak jsou veliké?"

"Slyšeli jsme, že ty své loutky věšíte. To jste pro ně zhotovil i šibenici?" Ptal se zezadu jedovatým tónem ten chodec.

"Jsou spolehlivě ovladatelné? Nemůžou se občas třeba utrhnout a vymknout se kontrole?" otázal se starostlivě zase ten první ze svého křesla.

"Tak mluvte! Nejsme tu pro legraci!" Zahučel mi zezadu do ucha ten stojící. Ten v křesle zatím pomalu pokyvoval hlavou a propisovacím perem kreslil nějaké složité obrazce na lesklou plochu stolu.

"Jak je vodíte?"

"Marionety shora, javajky a maňásky zdola." šeptl jsem a hlas se mi trochu zajíkl.

Ten za mými zády potichu zaklel. Ten sedící se trochu zamračil a zamířil na mne své pomněnkové oči: "Děláte si z nás srandu, nebo co? My je přece potřebujeme vodit ze strany!"

"Ze strany? Ale to by pak bylo moc vidět, odkud jsou ty loutky ovládány."

"To nesmí být vidět! V žádném případě to nesmí nikdo poznat. Musí to vypadat jako svobodná volba."

"Svo-bod-ná-vol-ba!!!" Hulákal mi ten druhý zezadu do ucha.

"Potřebujeme je ovládat ze strany. Z naší strany!" Řekl zase ten sedící. "Rozumíte? Z naší politické strany! Na to nepotřebujeme ty vaše nitě nebo drátky. Potřebujeme jen vaše zkušenosti s ovládáním loutek. Rozumíte? Za ty provázky, drátky a háčky umíme tahat i bez vás. Od vás právě potřebujeme jen nouhau k tomu, aby to navenek vypadalo, jako že to, co jim nadiktujeme je jejich samostatné a svobodně uvážené rozhodnutí. Rozhodnutí, které by pak oni dokázali lidem vysvětlit, kdyby to bylo někdy zapotřebí."

"Ale já jsem jenom loutkař. Neumím pracovat s lidmi," hájil jsem se, ale oni byli neúprosní.

"Lidi! Lidi! Lidi nebo loutky, to je totéž." Říká ten stojící, "i lidi je zapotřebí vodit. Musejí přesně vědět, co mají dělat. Musejí! Cukají se, snaží se vymknout kontrole, ale nakonec poslechne každý. Máme tady několik schopných lidí. A ty je budeš vodit. Od teďka budeš dělat pro nás."

"Ale já mám svou práci..."

"Budeš dělat pro nás."

(Povídka je zatím nedokončená.)